Napsal: David Skála Datum: 5.7.2009
Už jste někdy cestovali na školení, které probíhalo formou přednášky? V době moderních komunikačních technologií to považuji za naprostou ztrátu času i peněz. Možná si při čtení mého příběhu připomenete své vlastní zážitky.
Před několika dny jsem vyrazil z Ostravy do Olomouce na fyzické školení zaměřené na IT novinky v oblasti komunikačních řešení. Autem trvá cesta jedná přibližně o 1,5 hodiny. S ohledem na kvalitu vlakového spojení a náš firemní vztah k životnímu prostředí, jsem se rozhodl pro cestu vlakem.
Školení se pořádalo v čase 9:00 – 14:00, tedy 5 hodin čistého času. S ohledem na vzdálenost jsem však musel vyrazit již brzy ráno v 6 hodin. Předpověď pro ten den byla velice příjemná – hlásili pěkné slunné počasí a 28 stupňů. Těšil jsem se proto na příjemný výlet. Po cestě tramvají jsem dorazil na nástupiště a koupil si jízdenku za 232 Kč na osobní vlak.
Cesta vlakem měla původně trvat 1,5 hodiny, což odpovídá přibližně času na dopravu autem. Původně jsem zvažoval také možnost využít Pendolino. Vyhnul bych se řadě 3 minutových zastávek a ušetřil 30 minut času. Ovšem při ceně 700 Kč za lístek jsem to zamítl. Do Olomouce jsem dorazil o 40 minut později z důvodu zpoždění na trase. Navíc se olomoucké nádraží v současné době podobá staveništi, což vedlo k dalšímu zdržení. Původně plánovaná rezerva se tak rázem rozplynula. Potrénoval jsem si tedy přespolní běh a na místo školení dorazil za pět minut dvanáct.
Školící místnost byla docela velká, sešlo se nás nakonec asi 60 lidí z celé ČR. Výklad byl velice zajímavý, čas svižně ubíhal a stejně tak rychle začala ubývat i voda z mé sklenice. Naštěstí přišla přestávka, kdy jsem se prošel a občerstvil. Kolem poledne už začalo být ale opravdu teplo. Předpověď meteorologů se naplnila a venkovní teploty přesáhly 30 stupňů. Teplo se začalo projevovat také na pozornosti posluchačů a někteří z kolegů podřimovali.
Naštěstí přišla další přestávka a tak jsem se zase dal trochu do pohody. Po přestávce už bylo v přednáškovém sálu opravdu vedro. Další minerálku jsem vypil za několik minut, začaly se mi vracet vzpomínky na saunu a při pohledu na sousedy mi bylo jasné, že tyhle teploty nesvědčí nikomu z nás.
I přes profesionální obsah a kvality lektora bylo patrné, že stále více lidí již nebylo schopno udržet pozornost. Navíc jsem v tom horku ani neměl sílu dělat poznámky, takže jsem si psal jen to skutečně nejdůležitější i přesto, že jsem věděl, že mi některé detaily mohou v budoucnu chybět. Asi hodinu před koncem školení se začali někteří zvedat ze židlí a odcházeli s tím, že musí chytit vlak nebo jiné spojení domů. Do úplného konce nás vydržela sotva čtvrtina. Probral jsem s lektorem ještě nějaké dotazy, rozloučil se a vyrazil zpět na vlak.
Staveniště před nádražím bylo již zavřené, tak jsem jej celé obcházel. Nakonec jsem ani nemusel moc spěchat. Vlak měl na příjezdu zpoždění 25 minut, čekání jsem si proto zpříjemnil alespoň dobrým sendvičem. Odpoledne jezdí už naštěstí rychlíky, takže cesta měla trvat jen hodinu. Místa k sezení jsem měl ve vlaku dost, přesto jsem začal mít pocit, že ta cesta nebude úplně v pohodě. Teplota ve vagónu byla minimálně 35 stupňů a okna poctivě zamčená. No hrůza! Každý jsme to někdy zažili - 60 minut uplyne jako voda, nebo se může také řádně protáhnout. V takovém případě člověk počítá doslova každou sekundu. Můj návrat ze školení bohužel patřil do té druhé skupiny, až jsem z toho horka na chvíli usnul a museli mě budit spolu cestující.
Vystoupil jsem v Ostravě a začal počítat, za jak dlouho se konečně dostanu do sprchy. Bylo to přibližně 20 minut pěšky na tramvaj, 15 minut tramvají a nato ještě 5 minut pěšky. Jednoduše dalších 45 minut. Chvíli jsem si postál na zastávce, pak poseděl v tramvaji a po páté hodině jsem dorazil úplně propocený domů. Kdybych teď zastavil stopky, tak by to bylo přesně 11 hodin od doby, co jsem ráno vyrazil.
Když jsem si uvědomil, že jsem strávil více času na cestě, než na školení, měl jsem po chuti. Chtěl jsem vykonat ještě nějakou práci, ale byl jsem k smrti unavený a vůbec se mi nechtělo. Nakonec mě však má láska k Internetu přemohla a notebook jsem stejně otevřel. Spustil jsem prohlížeč a když mi najela domovská stránka s nadpisem Workline – práce online, byl jsem konečně zase v pohodě.
Až se příště rozhodnu navštívit nějaké školení, dojdu maximálně do obývacího pokoje ke svému počítači, vezmu si sluchátka, Mojito :) a budu si pochvalovat život ve 21. století, kdy lektor „dorazí“ až ke mě domů a videokonference či webináře (online semináře) nejsou jen trik z filmu.
A jaké jsou vaše příběhy, kdy jste měli pocit, že se věci daly udělat výrazně snadněji, rychleji nebo levněji? Napište nám na david.skala@idealine.cz a po dohodě s vámi je zveřejníme.
Existuje řešení?
Tento příběh demonstruje naše neefektivní chování, k němuž jsme tlačeni okolnostmi a jenž nereflektuje současné možnosti moderních technologií. Neúměrně tak zatěžujeme sami sebe, své peněženky i životní prostředí a nejvtipnější na tom je, že to nikomu nevadí… Přitom právě my to můžeme jako jediní ovlivnit.